Furt ve střehu

13.06.2017

Je to tu..osmý měsíc..osm měsíců,kdy jsem matka..vystresovaná matka..teda jako tak nějak normálně vystresovaná jako každá matka, která se ze začátku bojí,aby si vlastní nešikovností nerozbila dítě, taková matka,která je pořád na nervy,jestli se něco neděje a jestli dělá všechno dobře..taková ta matka,která se pomalu,ale jistě změní v matku jedna boule nevadí,těch ještě bude, taková matka,která neřeší ochutnanou trávu nebo snědenou hlínu,když se její potomek v létě plazí zahradou...jenže i z matky "Kde se ti v puse vzaly psí chlupy?" se stane matka " A můžu se jít voběsit!", a to přesně ve chvíli, kdy se její potomek poprvé postaví...u nás se to stalo tuto sobotu...prostě si stoupnul, opřel se o pletený puf a postavil se...jako by to uměl odjakživa, jako by to nic neznamenalo, jako by to bylo běžné...vehnalo mi to slzy do očí...slzy strachu...moje už tak dost hyperaktivní dítě bude stát...co stát...jak je splašenej tak bude hlavně padat.  

Radost vystřídal děs a já si přála mít zase to malé miminko se žloutenkou, které jen spalo a žralo a já se bála, že mu urvu ruku při oblékání...tak jak roste moje dítě roste i moje obava...obava, že naše povahy na sebe budou dost narážet...asi jako naráží Mařenka hlavou do zdi, když chce lézt, ale není kam, protože tam prostě stojí zeď a on chce skrz (netuším po kom je tak strašně tvrdohlavej)...já nejsem moc vysvětlovací typ...snažím se, ale nejde to. Jak mám asi vysvětlit malýmu Satanovi, že kytka v obýváku se nejí, že držadlo od sprchy není chrastítko a že pes ty chlupy fakt potřebuje a jejich škubání není úplně žádoucí, když on buď začne řvát (jako řvát, že co si to dovoluju mu něco zakazovat - subjektivní pocit, ale fakt mi přijde, že mi nadává) nebo začne brečet, že jeho máma je ta nejhorší na světe a nic mu nedovolí...

Je vzteklej..je strašně vzteklej...snoubí se v něm povaha jeho otce, kterýmu hned hoří u zadku, mojí maminky a poloviny její cholerické rodiny...neberte to tak, že si tady jako stěžuju, že mám doma malýho stoupajícího si, po sebevraždě toužícího cholerika...ale komu jinýmu si mám fňuknout, že sem jako já chudák, když sem matka a musím vydržet všechno? Jedině matce, která má doma to samé..nebo něco horšího..třeba dvojčata (obdivuju Vás dámy)...nedávno sem potkala maminku...maminku dvojčat. Běhala po parku a chytala dva blonďatý andílky v modrých kraťasech...soustrasně sem se na ni usmála...já mám sice jedno...ale občas by mi stačila i půlka...

Jinak jsem na nás strašně pyšná..jsem pyšná na svého chlapečka,jak je šikovnej a úžasnej (jako každá matka na svoje dítě), jsem šťastná, že jsme se s jeho tátou ještě nezabili, protože občas jsme prostě unavení a protivní a nesnášíme se (asi jako všichni rodiče všech dětí), jsem pyšná na svoje kamarádky (které si nemyslí, že sem úplně zdebilněla a ještě se dokážu občas zapojit do dospělé konverzace), jsem šťastná, že už dokážeme spojit rodičovství a normální život (nakupovat, uklízet, jezdit na výlety, grilovat...)...a nejšťastnější ze všeho sem, že je konečně léto a 90% celého dne můžeme trávit venku na dece...užijte si tohle počasí..za chvíli budou zase Vánoce..myslím, že sem v kauflandu zahlídla čokoládovýho Mikuláše!