Kulturní život v nekulturním obdodí...

Nedávno jsme měli návštěvu...přijeli k nám teplouši z Prahy, teda dva zářiví růžolící ponící (jak si oni říkají), přespali, pobyli, popili a frčeli...jeden z nich mi položil obligátní otázku: "A vedeš vůbec nějaký kulturní život, když jsi matka a žiješ tady na vesnici?!" Ta otázka byla samozřejmě na místě...ano jsem matka, ano žiju na vesnici a ano z Prahy už jsem taky nějaký ten pátek, ale zase tolik jsem přece nezakrněla!!

Tak za prvé, už jsem stihla svoji první večeři s drinkem a bowlingem s pipinama a našima polovičkama. Taková menší "ožíračka" v šesti, která se zvrhla na opíječku ve třech, potažmo čtyřech, kdy jsme se nebáli hrát bowling v podpatcích a zpívat Líto je mi líto obecenstvu podniku, který k naší radosti (a smůle ostatních hostů) vlastnil jukebox, který jsme plnili s nadšením drobnýma...Kraken byl poprvé na noc mimo dům a nadšená babička uvařila i nedělní oběd, takže kocovina byla o něco snesitelnější než se zprvu zdálo...a ano i ve třiceti mě stále těší, když mi moje maminka na kocovinu udělá polívku.

Další kulturní záležitostí jsou návštěvy veřejných prostor jako je kino. Táborské kino sice není nic světobornýho, ale na to odreagování od příkrmů a plen to fakt stačí (teda aspoň mě), takže mám za sebou hned dva filmy. Jednou komedii Všechno nebo nic (slaďák na oddych, ale dala bych si ho klidně znovu, protože mě to fakt moc bavilo) a Masaryka (historické drama, které bych si radši vychutnala v klidu domova než v kině, kde se přeřvávají repráky, takže není rozumět a na titulky nevidím, protože mám brutálně upatlaný brejle..ano stydím se za to,ale jsem přece matka...dobrá výmluva,ne?!)...

Máme za sebou dokonce první rodinný výlet v podobě cesty do Prahy za druhým dědou. Ano i tohle je pro mě kultura, protože vidět Prahu je pro mě pořád ještě po letech zážitek a je jedno jestli na ni koukám z balkonu ze Smíchova nebo přes okno tramvaje...prostě je to Praha a moje srdcovka (modří vědí a poníci taky).

Na další kulturu se za chvíli chystám, pominu-li velikonoční žranici (všechny svátky jsou u nás žranice, narozeniny nevyjímaje) od 19.4. je v galerii táborského pokladu výstava, kterou si prostě nenechám ujít, takže další kultura...

PS: jsou i dny, kdy za kulturu považuju to, že si v devět večer sednu v teplácích ke stolu se skleničkou vína a pustím si díl Temnýho kraje...mě ten seriál baví, Vaculíka miluju už do svých deseti, kdy sem poprvé brečela, když umíral opřený o zábradlí v Lásce z pasáže...sice to není úplně kulturní, ale matky pochopí, že občas může být kultura ukryta i v přečtení ženského časopisu nebo že se samy zkulturníte a oholíte si nohy (jaro je přece jen tady a je třeba sundat zimní výbavu)...hezký konec března a krásný duben přeji i alergikům....