První narozeniny

Každá to známe..jsou první a nezapomenutelný, taková malá odměna pro Vás, že jste to zvládla a přežila a on taky a už tak nějak fungujete a tak to chcete přece jen trochu oslavit...Nakoupit kila masa, namatlat dvě kila chlebíčků, nasypat kopce nezdravýho mlsání a nafouknout milion balonků, opravit dort a třikrát převlíct dítě než se to všechno navalí do toho našeho mini domu...

Balonky visí u stropu a já bych se nejradši pověsila k nim, protože místo slavící nálady jsem utahaná jako prase a taky brutálně přetažená, ale to bych prostě nebyla já, abych nechtěla mít všechno perfektní a stoprocentní a podle mých představ, takže se ze všech sil snažím zažehnat všechny možné katastrofy, přemáhat únavu hektolitry kafe a nevšímat si smradu se smažení řízků, který postupně naplňuje celej barák (ačkoliv se smaží venku)...

Přichází první hosté, já mám ještě strouhanku ve vlasech, Mína má hlad a táta mám v sobě druhý pivo proti stresu..ale co..kašlu na to ono to nějak dopadne, ne?

A taky že jo....

Já vím, že on si je nebude pamatovat, ale byly první a já na ně v životě nezapomenu. Protože se všechno povedlo, protože všichni přišli, protože všichni měli dobrou náladu a protože bez nich by ty narozeniny prostě nebyly takové...Mína byl samý úsměv, my si narvali břicha a všechen ten stres, strach a blbá nálada byla zapomenuta v okamžiku, kdy sem zapálila tu první svíčku na tom prvním strašně nezdravým a pro batole absolutně nevhodným dortu, ale co..byly první a jediný a nezapomenutelný...moc všem děkuju za přání, dárky, úsměvy a radost, kterou jste naplnili celý dům, Zuzce za oranici na dortu, tátovi za helium do balonků, Martě za video, babičkám za buchty a bratrovi za kocovinu...bez Vás by to prostě nešlo..