Sami doma

Tak a teď ruku na srdce! Celý dny, když jste zavřený doma na tý mateřský dovolený (tohle slovní spojení mě nikdy nepřestane rozesmávat), tak si nepřejete nic jinýho než si odpočinout, urvat si kus času jen na sebe nebo na chlapa a na sebe nebo na knížku nebo jen na spánek...Když ten Váš poklad byl malinkej, tak to nebyl takovej problém, protože kde se to položilo, tam se to našlo, ale teď už to chodí, nedej bože běhá nebo šplhá po všech možnejch i nemožných předmětech.

Každá taková matka, která má doma zbraň hromadnýho ničení, a ne dítě, se ho dřív nebo později snaží narvat příbuzenstvu...Tomu všemu musí předcházet takový namlouvací rituál, kdy babičce (tetičce, prababičce, dědečkovi...) podlejzáte, potomka vychvalujete a v duchu se modlíte, že to všechno zabere a budete balit kufry...jednoho dne to klapne, hlídač Vám skočí na návnadu a potomek putuje z baráku...

A co teď? Sedíte a čumíte a přemýšlíte, kde začnete, protože je toho strašně moc a času je hrozně málo, takže to nakonec stejně dopadne tak, že lítáte jako hadr na holi jen s tím rozdílem, že se Vám nikdo neplete pod nohy a netopí se v kýblu na vytírání...

Mě se poštěstilo zrovna nedávno udat toho našeho broučka, vlichotit se babičce, že si ho nakonec vzala (zahrnula sem ji milionem roztomilých usměvavých fotek, že dokázala na chvíli uvěřit, že mám doma andílka a ne dračí vejce). Zabalila sem to, dovezla k našim a prchla sem dřív, než se stačili všichni rozkoukat no a pak klasika...gruntování, uklízení, šmudlání, aby ten náš bordel zase vypadal jako domeček, když jsem skončila, tak jsme s drahou polovičkou uznali, že si zasloužíme taky trochu času na sebe a vyrazili jsme na večeři, pak jakože romantická procházka po městě (já nevím, nějak se mi nedaří přes tu praktičnost rodinného života narvat do něj ještě romantiku, pokud nepočítám zapálenou svíčku na stole, když Mína usne), doma film a naspat chybějící hodiny...

Jenže..i když byl potomek zabepečen, i když sem mohla být uplně v klidu a i když sem se snažila si to užít,tak sem měla stejně mobil furt v ruce, v hlavě představu jak letím na pohotovost nebo jak páčím babičce z ruky lexaurin..už to prostě nejde úplně vypnout..v noci sem se budila a hledala sem Mínu s postýlce a vstávala sem v šest jako každej den..jediná změna byla,že sem si ráno mohla dát horký kafe...

Takže jak přežít samotu? Vypněte mobil (nebo ho aspoň ztište) a jděte to zaspat, protože nic jinýho stejně dohnat nestihnete!!!!