Už jsme spolu rok...

27.11.2017

Tenhle článek mám v hlavě už dlouho...jako že strašně dlouho, třeba už půl roku. Jo, už půl roku se těším, jak napíšu článek o tom, že jsme spolu rok, že jsme to přežili, že jsme to zvládli, že nemáme ani moc modřin a minimálně jeden z nás má všechny zuby, ale dát dohromady jeden celý rok života na jeden zátah prostě nejde...

Jako ono je to strašně těžký...představte si, že vezmete obstojně vypadající ženskou, devět měsíců ji přidáváte postupně kila, fleky, pupínky a pak po ní najednou chcete, aby byla matka roku...jako kdo tohle vymyslel?

První co si z nové funkce pamatuju jsou popraskané snad všechny žilky v obličeji a spící uzel v přenosný posteli...bála sem se, že už nikdy nebudu člověk a že to, co ze mě vypadlo (skoro doslova) neudržím při životě déle než pokojovej fíkus..

Šestinedělí je trest! Čekáte, že po tý vší bolesti přijde úleva a vy přesně budete vědět, co máte dělat, že to bude jako ve filmu, přívaly slz a neskutečná láska k tomu uzlíčku, ale ono je to všechno trochu jinak..místo toho přijde strašnej strach,že tomu nic, který je na Vás závislý, třeba utrhnete ruku při oblékání..a pak přijde to nejhorší ze všeho a do života Vám (matce) vstoupí úplně nový živočišný druh RADILOVÉ a ti jsou všude a vědí všechno a vy jste k ničemu...

A pak najednou se všechno projasní...vy zvládáte řvoucí batole, sprchu, vyčistit si zuby a vyjít občas mezi lidi...Skončí šestinedělí a všechno se tak nějak ustálí a vy si říkáte,že to zvládnete a budete ta matka z časopisu a Vaše dítě bude jako by vypadlo z televize...jenže na každou dobrou hodinu připadají minimálně dva špatný dny...Dny, když už chcete všechno vzdát a narvat dítě do babyoxu a odstěhovat se do Mexika. A pořád se ujišťujete tím, že to přijde ...ten pocit, na který vlastně celou dobu čekáte, ta chvíle, kdy máte dojem, že Vám to jde...jeden úsměv...jeden úsměv toho malýho smráděte vymaže všechno, všechny ho..a ve vlasech,všechna poblitá trika, všechny probdělý noci...A Vy poprvé cítíte, že nejste k ničemu,když se na Vás Vaše dítě usměje a dodá Vám to novou sílu všemu čelit...jenže těch okamžiků je za začátku šíleně málo a vy chvílema nesnášíte sebe, že jste se rozhodly pro něco tak pitomýho jako role matky, nesnášíte svoje bezdětné kamarádky, protože ty mají život a vy jen po.... pleny...nesnášíte svého chlapa, protože ten v noci spí a neřeší mlíko nebo zuby nebo prdy...jo prdy, protože o prdech je skoro půl toho prvního roku...nejdřív jste nadšení, že TO prdí a pak, když zavedete první normální jídla se děsíte, když TO prdí, protože víte, co bude následovat...

Jenže příroda je strašná mrcha a má to dobře vymyšlený, protože na Vás čeká další světlá chvíle..lezení..aktivita, která Vašeho "ležáka" (ten výraz není z mojí hlavy,ale miluju ho) zase kousek přiblíží k člověku a oddálí ho od uřvanýho uzlíku. Na chvíli přestanete nenávidět svoje bezdětné kamarádky, i toho chlapa, kterej Vás v noci budí chrápáním a na malinkej moment se zasníte, protože už se vidíte jako upravená matka z filmu s čistým dítkem v čistém oblečení, jak spolu hopsáte po louce a trháte květiny...a pak se ozve rána a Vaše oblíbený váza je na s.... teda kusy....

Co z toho vyplývá? První rok je kompromis...Váš život v podstatě končí...jste matka..matka se zbytky kaše ve vlasech, kterou už nezachrání ani rudá rtěnka (a ta zachrání za normálních okolností ÚPLNĚ VŠECHNO)...

Ale není to jen o stěžování, taky je to o těšení. Těšíte se na první úsměv, překulení, mrskání, lezení, zuby, slovo, kroky...prostě celej ten první rok je plnej toho AŽ... a když Mařenka udělal první krok, tak já sem sedla na zadek a ukápla mi slza dojetí (MĚ!!!!)...zvládla sem to, přežila sem, všechno zlé je zapomenuto...




Pro něj:

Chci Ti jen říct, že dělám všechno, co můžu, ale jsem jen člověk...vždycky tady pro Tebe budu, vždycky Tě budu zvedat ze země, když upadneš, budu utírat slzy, plnit tvoje věčně hladový břicho a chytat každý tvůj úsměv. Splním Ti všechna tvoje přání a udělám všechno pro to,aby sis i ty jednou splnil svoje sny, protože ty si splnil tne můj...V noci se budu budit a kontrolovat, jestli dýcháš a přes den Ti budu dělat stín, když budeš objevovat ten velkej svět. Jsem tvoje máma a nikdo už ti nikdy nebude dýchat tak blízko na krk jako to dělám já a budu dělat po zbytek svého života. Jsi moje všechno, jsi moje první a poslední myšlenka, jsi moje priorita a nikdo už Tě nikdy nepřeskočí..miluju Tě zlato..